Daleko na hory, kde brzy ráno

jsme spolu slunce budívali,

tam často v myšlenkách se vracívám.

Tam k tomu starému stromu,

který jako pohádkový děd

svou stařeckou moudrostí

na všechny naše rozhovory

diskrétně mlčíval.

Kamenná křesla jsou opuštěna,

ani já na to své nesedám…

Procházím se tam jako svědek –

svědek své vlastní historie,

miniaturních dějin malého čtvrtstoletí,

rozdrobeného do různých světa stran.

Co ptáci neseberou,

to čas v prach rozmělní

a vítr v niveč vezme s sebou.

Jsou to jen opakované rytmy přírody

a jejich zákonitost,

kdy smrt nového zrození

je podmínkou.

Však chtěla bych vědět něco více,

hledám, co není viditelné.

Pravdy, které se nedají ohmatat.

Proč city je tak těžko kontrolovat

Proč existují v různých mírách.

Proč vznikají nenadále i proti naší vůli.

Proč bolí nás víc, než krvavé rány.

Proč život až do konce je nám záhadou.

A přece věřím, že tajemství života

spočívá v původním bytí,

které vychází z Boha.

Až první list podzimní

Až první list podzimní

krouživým pohybem padne k zemi,

aby svým druhům řekl,

že už je konec léta

a černý havran umíráčkem zakráká,

bude to znamení smutku.

Po voňavých večerech

a teplých nocích,

nejvíce po tobě.

I stromy pláčou a zbytek své radosti

ke kořenům pohřbívají.

Divoké husy odlétají,

aby našly svůj teplý domov v zimě.

Příroda ve vášnivém plese

září a objímá se

v posledním milování.

A jako krásná žena

svou zralostí obohacena,

rozdává se.

a hrozny saje,

rolník spletl už klasy,

jak ženě zlaté vlasy,

a v snopech odvezl je domů.

Pole jsou holá

a práší do očí čekanek,

které se ptají nebe,

kdy přijdou pluhy

a rozkrájejí je,

aby jejich prázdná lůna

se znovu zúrodnila

pro příští jaro.

Zbloudilý racek se tomu diví,

když schýlena pod křížem z granitu

tu podzimní píseň ti znovu pěji.

Milióny pohledů

Ba možná jestě víc

jsem za ta léta nastřádala.

Všechny mi byly darovány,

na lidských citech byly hrány.

V ohnisku jejich střetnutí

  se ozval výbuch vášně,

     tichý vzdech,

      nezájem,

        paprsek duhy,

          prázdno,

             smích,

               bolest,

                láska,

                  i nenávist.

Mnohé z nich zhasly v zapomnění,

když minuly svůj cíl.

Jeden však září bez přestání,

ani smrt jej nemohla zastínit.

Ten hnědý pohled očí tvých

mluví z brázd země čerstvě zoraných.

Oblohy modři,

perlami rosy padá do trávy,

se skřivánčí písní letí vzhůru

a křídly vážek měří potoky.

Na horských pastvinách

počítá kamení

a koňům splétá sivé hřívy.

Na loukách hledá čtyřlístky.

S pastýřem u ohně na loutnu hraje

a večer se modlí Anděl Páně.

Do lůžka dále se mnou chodí spát

a tiší mé denní smutky.

Oči mé polibky zavírá

a voňavým dechem mě uspává.

Ten hnědý pohled svou tajemnou mocí

se mé duše dotýká

a patří mezi dary Boží.

Sama sebe se často ptám,

zda nějakou zásluhu

na milosti této mám.

A místo odpovědi zase

tvoje oči září.

Až dojdu na konec

všech cest na této zemi

a těžkými mračny a bouří

čas se naplní,

kdy smysly mě opustí a zradí

a budu se propadat

v hrůznou temnotu bezvědomí

i tehdy budeš zde ve své záři…?

Možná, že malou chviličku

v padání závratném

ty ztratíš rovnováhu,

však neboj se, lásko má,

budu vždy připraven

a s prostřeným pohledem

zabráním tvému pádu.

V konečném střetnutí,

v poslední bolesti,

my zrodíme se do Lásky věčnosti.